Významné osobnosti

Výčet slavných rodáků a významných osobností města Zábřeh.

Jiří Tunkl (1455 – asi 1494)
Jiří Tunkl se narodil v roce 1455 a patřil ke členům starého moravského rodu Tunklů. Největší rozvoj města nastal právě za období panského rodu Tunklů (1442 – 1510). Tunklové z Brníčka a Zábřeha jsou vůbec nejpopulárnějším rodem, který kdy v Zábřehu sídlil. Bývají často identifikováni svým erbem: v modrém poli leží stříbrná ryba – snad kapr – s obojkem. Právě Jiří Tunkl totiž proslul zakládáním rybníků. V okolí Zábřeha vznikl velký a malý rybník Závořický, Městský, Zámecký neboli Oborníkový rybník a Příčínek. O něco později založil Tunkl tři rybníky v okolí Dubicka a dva v okolí Třemešku. Z těchto rybníků se dodnes zachoval rybník Zámecký čili Oborník. Rozsáhlou podnikatelskou činností si však Jiří Tunkl přivodil řadu soudních sporů. Například Postřelmovští si stěžovali u zemského soudu, že jim voda ze Závořického rybníka zatápí pole a louky, takže nemohou dostát svým závazkům vůči vrchnosti. Tunkl tak musel odškodnit držitele vsi Znatu ve Zvole i postřelmovského faráře za ušlý desátek. Podobně musel darovat Krumpašským místo polí a pastvin, která jim zatopil při zakládání rybníka Oborníka, louku Okrouhlici. Zábřežským měšťanům navíc potvrdil všechna práva a svobody, jež dostali od jeho otce, zbavil je na věčné časy všech robot a služeb pro panství (s výjimkou požáru), dovolil jim čepování vína a prodej soli apod. Finanční poměry města tak nebyly – navzdory nepokojům v zemi – nijak nepříznivé. Navíc, patrně v důsledku vojenských akcí, nechal Jiří Tunkl přestavět svoje zábřežské sídlo na pozdně gotický hrad, což dokládá deska se znakem Tunklů a letopočtem 1478, dnes umístěná v průchodu bývalého zámku.
Stále se opakující spory ovšem měl Jiřík s pány ve Zvole, Janem z Dalčic a Šilperka, Jindřichem ze Sovince, Hynkem z Kolštejna a dalšími. Nevyhnul se ani sporům se svými synovci. Osudným se mu však stal spor se šumperskými měšťany, kteří si na zemském sněmu stěžovali, že Jiří Tunkl porušuje jejich privilegia a že je začal utiskovat. Na Tunkla dokonce žalovali i olomoučtí měšťané u krále Vladislava Jagellonského. Pravděpodobně právě Šumperští se někdy na přelomu let 1493 – 1494 odhodlali k útoku na Jiříkovo sídlo. Známý letopisec a právník Viktorin Kornel ze Všehrd – Tunklův současník – napsal, že poddaní pana Tunkla, „pána svého, jsou porazili, zranili a skoro zabili, takže jest vždy od toho zbití nevstávaje, umřel“. Jeho postava však dodnes žije v několika variantách pověsti, v níž je zapřáhnut do pluhu a poháněn ďáblem rozorává hráze svých rybníků.

Jiří Strejc (1536 – 1599)
V roce 1536 se v Zábřehu narodil významný bratrský spisovatel Jiří Strejc, kněz jednoty bratrské. Do české literatury se zapsal především jako duchovní básník, mj. autor mravoličného veršovaného skládání „Mravové aneb naučení potřebná, jak dítky hned z mládí mravy a obyčeje dobré znáti mají“. Zejména však proslul jako jeden z překladatelů Bible kralické, pro niž přebásnil biblické žalmy a významně se podílel i na konečné revizi textu celé knihy. Jeho „Žalmové aneb zpěvové sv. Davida v rytmy české nově vyložené a k zpívání zformované“ dosáhl výjimečné obliby, vyšly i jako samostatné knihy v mnoha vydáních a stay se také součástí bratrských kancionálů. U příležitosti 350. Výročí Strejcova úmrtí byla na průčelí budovy farního úřadu českobratrské církve odhalena pamětní deska připomínající jeho zásluhy. Jeho jméno nese také jedna ze zábřežských ulic.

Magdalena Vizovská
Do české historie vstoupila jako první manželka Jana Amose Komenského. Narodila se v Zábřehu, pravděpodobně ve starobylém domě Pod Podloubím, někdy kolem roku 1590. Pocházela z rodiny významného vrchnostenského úředníka žerotínského panství a českého bratra Buriana Vizovského. V Zábřehu prožila pouze rané dětství. Již v roce 1603 jí totiž umírá otec. Jeho zábřežský majetek byl rozdělen na šest dílů. První převzal Burianův švagr Jiřík Glotzman z Rychnova, další jeho pět dětí Burian, Adam, Alžběta, Marie a Magdalena a poslední vdova Mariana. Ta se spolu s oběma dcerami ještě v roce 1603 přestěhovala do Přerova a za tři roky se zde provdala za Jana Škopa Bydžovského. Magdalena navštěvovala přerovskou bratrskou školu, takže byla na tehdejší dobu nepochybně vzdělanou ženou i dobrou hospodyňkou. Vdala se jako mladinká za třebíčského měšťana Jiřího Loubského. Záhy však ovdověla a vrátila se zpět do Přerova, kde právě v té době začal působit jako kazatel Jednoty bratrské Komenský. Svatba Komenského s Magdalenou Vizovskou se slavila v Přerově 16. června 1618. Nevěsta přinesla do manželství nejen značné věno, které Komenskému umožnilo pořídit si knihovnu a pokračovat ve studiích, ale i potřebný klid a rodinné štěstí. Komenský prožil s Magdalenou ve Fulneku, kam se rodina přestěhovala, několik šťastných let. Další vývoj politických událostí znamenal konec rodinné idyly a počátek doby nelítostné perzekuce všeho českého a bratrského zároveň. Komenský musel od rodiny brzy odejít a ukrývat se na různých místech. S manželkou byl ve styku pouze občas prostřednictvím dopisů. Roku 1622 umírá Magdalena i se svými dvěma syny na morovou epidemii. Místo jejího posledního odpočinku není známo.

Kašpar Pivoda (1817 – 1891)
Narodil se v Žeravicích na Hodonínsku jako syn zámečníka. Do českých dějin se zapsal zejména jako pedagog, básník a vynikající představitel české „hudby kantorské“. Do Zábřehu přišel pracovat jako učitelský pomocník v roce 1842 po vystudování učitelské přípravky v Brně a několikaletém působení coby podučitel v Bohuslavicích.
Pivoda byl znamenitý pedagog a uvědomělý český vlastenec. I přes stížnosti, že v utrakvistické, českoněmecké škole učí jen „po moravsku“, se stala zábřežská škola pod jeho rektorským vedením tak zvanou Musterschule (vzorovou školou). Dokonce se mu v obecním zastupitelstvu podařilo prosadit, že rodiče směli sami rozhodnout, v jakém jazyce budou jejich děti vyučovány. V revolučním roce 1848 své vlastenectví prokázal, když 26. března vedl skupinu zábřežských Čechů vítat deputaci českých politiků vracejících se z jednání s císařem, které proběhlo ve Vídni. K této události dokonce napsal oslavnou báseň „Slova Moravanů k velectěným vyslancům pražským“. Ze Zábřehu odchází Pivoda v roce 1868 ze zdravotních důvodů zpět na rodné Slovácko. Loučí se jako uznávaný muzikant, varhaník a ředitel zábřežského kúru, jehož jméno znali i ve Vídeňské opeře.
Se svým bratrem Františkem, v té době již majitelem slavné Pivodovy hudební školy v Praze a neméně významným pedagogem, vydává dvoudílný „Zpěvník školský“ pro děti z obecných a měšťanských škol. Kašpar Pivoda zemřel 19. února 1891 v Koryčanech, kde je spolu s bratrem i pohřben.

Marie Pivodová (1862 – 1940), Kašparova dcera, nejprve studovala u strýce Františka v Praze, aby později vynikla jako koloraturní pěvkyně u opery v Poznani, Saské Kamenici, Rize a Cáchách. Nějakou dobu byla členkou pražského Národního divadla, po strýcově smrti převzala vedení jeho školy.

Wilhelm Brass a jeho synové
Wilhelm Brass (1819 – 1897) se narodil v roce 1819 ve skromných poměrech v Německu. Do Zábřeha přišel v roce 1856 a brzy na to investoval 30 000 zlatých do textilní firmy. Po smrti obchodního partnera – majitele místní barvírny Julia Lensena – odkoupil od pozůstalých cenný podíl a začal usilovně pracovat na zvyšování svého majetku i vlivu. V roce 1878 založil textilní podnik Wilhelm Brass u. Söhne a vynalezl tureckou červeň na barvení hrubé příze, která byla známá po celé tehdejší monarchii. V letech 1874 až 1891 díky svému značnému vlivu zastával post starosty města Zábřeh.
Wilhelmův nejmladší syn Hermann Brass se narodil v roce 1855 a je považován za ztělesnění německého nacionalismu, a to především v oblasti školství. Na vznik českého gymnázia v Zábřehu v roce 1896 reagoval snahou o vytvoření německé průmyslovky (1897). Po svém otci zdědil silný nacionalismus i starší syn Otto (1878 – 1928). Ten působil v letech 1920 – 1928 jako zábřežský místostarosta. Bratři Otto a Hermann se zasloužili o postavení Evangelického kostela v Zábřehu. Syn Gustav (1887 – 1959) se věnoval zejména rodinným podnikům v zahraničí, po vysídlení se aktivně zapojil do řešení sudetoněmeckých otázek.

František Indra (1839 – 1924)
Narodil se ve Zvoli a pocházel z početné rodiny místního rolníka. Stal se významným advokátem a aktivním představitelem českého národního života na Zábřežsku. Po skončení vyššího německého gymnázia v Olomouci odešel studovat práva do Vídně. V roce 1871 se vrátil zpět do vlasti, aby si v Zábřehu otevřel vlastní advokátní kancelář. Jeho příchod znamenal výrazné oživení českého národního života na celém Zábřežsku. Střediskem české menšiny v Zábřehu se od roku 1882 stala Občanská beseda. Beseda pořádala různá představení, výlety, sbírky, koncerty a jiné akce. V roce 1885 získal Indra místo ředitele Občanské záložny – peněžního ústavu, který podporoval české národní snahy. Občanská záložna podpořila vznik několika českých škol v blízkém okolí, mateřské školky na Valové a z dvaceti procent pokryla i náklady na výstavbu zdejšího gymnázia.
František Indra vedl svou advokátní kancelář do roku 1913, kdy ji po smrti své manželky předal synovi Richardu Indrovi (1874 – 1925). Stejně jako otec, i syn Richard byl schopným advokátem a vůdcem české menšiny. Zasloužil se o založení místních českých novin – Moravského severu. Po skončení 1. světové války byl jmenován prvním českým starostou, po němž je pojmenována jedna ze zábřežských ulic.

František Kahlik (1854 – 1908)
Pocházel ze staré kantorské rodiny z Poličné u Valašského Meziřící. Byl předním slezským a severomoravským buditelem, vynikajícím pedagogem, historikem a geografem. V roce 1896 byl jmenovaný ředitelem na zábřežském gymnáziu – první české škole tohoto typu na severozápadní Moravě. Díky jeho obětavé práci se podařilo dokončit náročnou stavbu i zajistit kvalitní učitelský sbor a odpovídající podmínky pro žáky. Gymnázium se díky němu stalo centrem nejen vzdělání, ale i kultury. Kromě činnosti pedagogické se Kahlik věnoval i práci vědecké a literární. Byl autorem knihy pro mládež, korespondoval si s řadou významných literátů (Vrchlický, Zeyer, Machar), hudebníků i cestovatelů. Byl také spolupracovníkem Ottova slovníku naučného.

Václav Kálik (1891 – 1951)
Po smrti svého otce Františka Kahlika odešel coby nezkušený mladík do Prahy. Kromě drobnějších komorních skladeb napsal dvě symfonie a tři opery. Z nich byla nejúspěšnější opera s názvem Lásky div, která měla premiéru až rok před autorovou smrtí. Významná byla především Kálikova sborová tvorba, která se stala trvalou součástí moderní české zpěvácké tradice (cykly Můj kraj, Z domoviny, sbory na Seifertovy verše Září apod.). Do Zábřeha se i v pozdním věku Kálik rád vracel a jeho okolím se trvale inspiroval. Na jeho počest se v Zábřehu již řadu let koná festival sborového zpěvu Kálikův podzim.

Leopold Falz (1868 – 1945)
Regionální historik a zábřežský archivář se narodil 1. října roku 1868 v Litovli. Ve dvaceti letech se přestěhoval do Zábřehu. V roce 1898 mu bylo nabídnuto místo městského tajemníka. Historie města jej zaujala natolik, že začal sbírat dokumentární materiály v místním, ale i brněnských, pražských a vídeňských archivech. Po dvacetiletém úsilí a publikování dílčích výsledků v regionálním tisku dokončil v roce 1911 obsáhlou monografii o dějinách Zábřehu. Tiskem vyšla publikace až po válce vlastním nákladem a za finanční podpory továrníka Hermanna Basse.
Leopold Falz opustil místo tajemníka v roce 1912 a začal se věnovat obchodování s uhlím a lihovinami. Ale jako zábřežský patriot v práci na dějinách Zábřeha a Zábřežska pokračoval i nadále. Uspořádával městský archív a pravidelně publikoval v zábřežských novinách Deutsche Wacht. Pokračováním historické publikace se stala dvoudílná kronika města Zábřehu z let 1901 až 1939. Archivář zemřel 28. srpna 1945, krátce po skončení druhé světové války a pochován je na místním hřbitově. V roce 2000 byl jmenován čestným občanem města Zábřeh a o rok později se jeho Dějiny města Zábřeha se v roce 2003 dočkaly i českého překladu.

Jan Eskymo Welzl (1868 – 1948)
Čestný občan města, dobrodruh, polárník a cestovatel. Jeho dobrodružství na základě rozhovorů začal spisovat Rudolf Těsnohlídek. O další se pokusil Pavel Eisner, ale práci nedokončil, později dílo dotáhli do konce Bedřich Golombek a Edvard Valenta. Kniha Třicet let na zlatém severu měla nesmírný úspěch i v zahraničí, kde dokonce vzniklo podezření, že žádný Eskymo Welzl neexistuje a autorem je ve skutečnosti Karel Čapek, který napsal k zahraničnímu vydání předmluvu. Jeho dílo inspirovalo Svěráka a Smoljaka k vytvoření postavy všeumělce Cimrmana. Už ve svých 16ti letech putoval pěšky před Vídeň a Janov, prošel celý Balkán. Odbyl si vojenskou službu, u matky pobyl pouze jeden den a za týden ji poslal pohled z Hamburku – uchytil se na zámořském parníku jako topič, strojník a pomocník v kuchyni. To bylo málo a rozhodl se, že projde napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Zabíjel medvědy a se smečkou psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží. Několikrát se přeplavil i na Aljašku. Jeho jméno bylo známi po celém Severu – bílý polárníci mu říkali Arctic Bird nebo Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak (Pojídač medvědů. Byl to cizinec bez dokladů a byl vyhoštěn zpátky do Evropy. Objevil se opět v Hamburku poté v Praze a v roce 1928 zpátky v Zábřehu. Doma pořádal různé přednášky o svých cestách a byl pozván do Lidových novin, aby zde vykládal své příběhy. K domovu ho nic nepoutalo, proto se rozhodl vydat se zpět na „Zlatý sever,,. Dorazil však jen do Dawsonu na kanadsko-americké hranice. V roce 1930 si poranil záda a žil sám nemocný bez přátel pouze se svým psem. Je pochován na dawsonském obecním úřadě. V Zábřehu je po něm pojmenováno mnoho ulic, byla odhalena i jeho socha. S jeho odkazem je svázána řada místních kulturních, společenských a sportovní akcí a aktivit.

František Merta (1872 – 1953)
Svou bohatou pedagogickou a veřejnou činností se zapsal do dějin českého školství. Působil jako ředitel měšťanské školy v Zábřehu a později jako okresní inspektor. Působil v zábřežské tiskárně, kde se tisklo mnoho příspěvků, některé napsal František. Pedagogickou a osvětovou literaturu i překládal. Hojně rovněž přispíval do denního tisku. V roce 1922 byl zvolen do senátu za Čs. Národně socialistickou stranu. V roce 1932 odešel do penze, kde se zabýval přípravou učebnic (elementárního čtení, psaní na stroji) a psal populárně naučnou literaturu pro mládež. Po Okupaci Zábřeha byl Merta zatčen. Poté se uchýlil do Litovle a pak do Brna, kde zemřel.

Antonín Málek (1974 – 1953) a jeho synové
Vystudoval klasickou filologii, řečtinu a latinu kterou společně s češtinou učil v Zábřehu. Podílel se rovněž na veřejném, kulturním a spolkovém životě města, zvláště aktivně v Sokole. 1924 odešel i se svojí rodinou ze Zábřeha do Prahy (tam jeho syni pokračovali ve studiu) kde působil na dívčím reálném gymnáziu a věnoval se i překladatelské činnosti. Jeho syn Ivan Málek (1909-1994) který studoval na Karlově univerzitě lékařství a přírodní vědy a hned po promoci se věnoval badatelské práci, zejména mikrobiologii. Začínal jako asistent bakteriologického ústavu lékařské fakulty, v roce 1938 se stal profesorem, nejdříve v Hradci poté v Praze. 1952 založil Biologický a v roce 1962 Mikrobiologický ústav kde byl ředitelem. Ve své práci se především zaměřoval na otázky antibiotik a rozvoje metody kontinuální kultivace mikrobů. Stal se z něj nositel Řádu práce Leninovy ceny práce aj. Prokop Málek (1915-1992) Studoval na lékařské fakultě v Praze, ale odpromoval až po válce. Specializoval se na chirurgii a nastoupil do nově založeného Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Praze. 1957 byl jmenován docentem, 1858 doktorem věd a 1966 profesorem Karlovy univerzity. Zabýval se transplantací a zároveň o založení celostátního transplantačního programu. Za práci o antibiotikech v roce 1945 obdržel Státní cenu. Popularizoval medicínu a přírodní vědy.

Antonín Tollner (1873 – 1935)
Vyučil se typografem. Dlouholetý ředitel Společenské knihtiskárny v Zábřehu, kde působil více než třicet let. Za jeho vedení závod dobře prosperoval. Kromě běžného tiskařského sortimentu, plakátů, pozvánek apod. se tu tiskly také časopisy a knihy, některé s vlastním nákladem. V roce 1900 při této tiskárně byl založen týdeník Moravský sever výkonným redaktorem byl Tollner. A. Tollner se při vyčerpávající práci v tiskárně po celý svůj život aktivně podílel na čilém národním, hospodářském a kulturním životě města Zábřeh. Zemřel v Zábřehu a je tu i pohřben.

Joža Malý (1875 – 1965)
Knihkupec, nakladatel, knihkupecký organizátor, vlastivědný pracovník. Vyučil se v Brně knihkupcem a po krátké praxi se vrátil do Zábřeha s úmyslem založit první české knihkupectví na severní Moravě. Přes odpor místních Němců získal potřebnou koncesi a v červnu 1899 otevřel knihkupectví, které se záhy stalo centem českého kulturního a politického života celého kraje. Spolu s několika přáteli (F. Mertou, J. Válkem, A. Konečným aj.) se v roce 1899 zasloužil o založení Společenské knihtiskárny v Zábřehu a při ní i významného pedagogického nakladatelství. V roce 1900 stál rovněž u vzniku zábřežského časopisu Moravský sever. V roce 1918 byl zvolen předsedou Severomoravského národního výboru v Zábřehu a jmenován vojenským komisařem pro oblast severní Moravy a východních Čech. Za první republiky byl potom několikrát zvolen do městského zastupitelstva a v letech 1924 – 1928 byl i starostou města. Po německém záboru pohraničí na podzim 1938, musel odejít se Zábřehu do Prahy. Po osvobození se vrátil do Zábřeha a v letech 1945 – 1947 zastával funkci předsedy Městského národního výboru a současně až do roku 1948 redigoval časopis Moravský sever.

František Neubauer (1878 – 1955)
Vynikající hudebník, dirigent, zakladatel a sbor mistr Pěveckého sboru severomoravských učitelů. Učiteloval na školách v Cotkytli, Rájci, Krumpachu a v Zábřehu. Pak nastoupil dívčí měšťanské školy v Lošticích. Od roku 1919 byl ustanoven ředitelem v měšťanské škole v Postřelmově, kde působil 10 let. Od roku 1928 a ž do odchodu do důchodu řediteloval na dívčí měšťanské škole v Zábřehu. Podnikal několik koncertních turné nejen v Čechách a na Moravě ale i ve světě.

Karel Zmatlík (1883 – 1947)
Studoval na gymnáziu a filozofické fakultě (obor čeština-němčina). Se stal středoškolským profesorem. Učil ve Strážnici, v Brně a na gymnáziu v Zábřehu, kde působil s přestávkou až do roku 1931. Byl vynikajícím učitelem češtiny, znalcem divadla a režisérem ochotnických představení. V Zábřehu založil šachový klub Morphy. Přičinil se o založení Ligy proti tuberkulóze. V roce 1906 založil měsíčník, časopis českých šachistů později taky vydal učebnici Královské hry šachy a vydal teké některé příručky pro začátečníky. Své učitelské působení ukončil v Praze, kde byl ředitelem.

Josef Macek (1887 – 1972)
Čs. národohospodář, publicista a politik. Maturoval na zábřežském gymnáziu, poté studoval filozofii a práva Praze. Měl trvalý zájem o národní hospodářství a sociální politiku. Po doktorátu práv nastoupil jako profesor ekonomie na obchodní akademii v Praze – 1911. 1918 byl jmenován přednostou oddělení pro pozemkovou reformu na ministerstvu zemědělství.
Na obchodní akademii v Praze se po roce 1945 stal i děkanem. Od roku 1907 byl členem sociálně demokratické strany a 1928 také poslancem. Jako ekonom byl profesor propagátorem učení J. M. Keynese, teoretikem hospodářské demokracie a družstevního socialismu. Byl stalinisty obviněn z obhajoby kapitalismu a vystaven perzekuci. Proto emigroval do USA, kde se stal profesorem na univerzitě Pittsburghu. Po roce 1961 žl na odpočinku v kanadském Vancouveru, kde zemřel.

Gertrud Groagová (1889 – 1979)
Narodila se do rodiny advokáta Emila Fleischmanna. Německá píšící básnířka terezínského ghetta, malířka a sochařka. Narodila se zde 28. prosince 1889 v rodině advokáta dr. Emila Fleischmanna. Již od mládí psala pro sebe a své přátele verše vyznačující se bohatou obrazivostí a citovostí, v této zálibě pokračovala i po roce 1912, kdy se provdala za olomouckého továrníka Emanuela Groaga. Po svatbě se aktivně zapojovala do olomouckého veřejného života (výchovné a dobročinné aktivity, podpora nezaměstnaných dělníků, péče o chudé sirotky), pracovala pro Mezi-národní Červený kříž. Po nacistické okupaci byla pro svůj židovský původ vystavena rasové perzekuci a na podzim 1942 byla i s man-želem a synem deportována do Terezína, kde působila jako sestra v nemocnici a ošetřovatelka opuštěných židovských dětí. Se štěstím koncentrační tábor přežila, načas se vrátila do Olomouce, aby se odtud po několika letech odstěhovala do Izraele. Autentické zážitky z Terezína zachytila ve sbírce básní Lieder einer Krankenschwester (Písně zdravotní sestry), sugestivním lyrickém dokumentu o nesmírném ponižování a fyzickém i psychickém utrpení terezínských vězňů. Tento nevelký svazek se uchoval díky opisu autorčina syna Williho, knižně sbírka vyšla v Izraeli v roce 1965 a s překladem do hebrejštiny ještě v letech 1975 a 1989. Česky bylo publikováno jen několik básní v překladu O. F. Bablera a Jaroslava Kouteckého. Jejím dílem se zabýval prof. Ludvík Václavek. Gertrud Groagová zemřela 8. července 1979 v Kirjat Tivon v Izraeli.

Václav Patka (1896 – 1945)
Budovatel tradice a renomé známého zábřežského knihkupectví. Získával knihkupeckou praxi postupně v Měníku, Novém Bydžově a nakonec zakotvil jako účetní v knihkupectví joži Malého v Zábřehu. Patka dokázal velmi rychle zastoupit Jožu Malého, který byl pro svoje rozsáhlé společenské a politické aktivity v knihkupectví často nepřítomen. V roce 1923 se stal spolumajitelem firmy a v roce 1929 ji převzal do samostatného vlastnictví. Jeho krámek se stal místem schůzek, na nichž se hovořilo o literatuře, politice i denních událostech ve městě, prodávali se zde vstupenky na různá kulturní vystoupení apod. Pověstné byly Patkovy „odběrové knížky“, na které si zejména studenti mohli vybírat knihy, časopisy i školní potřeby na úvěr. Po okupaci Sudet a záboru Zábřeha byl Patka mezi prvními zajištěnými gestapem. Uchýlil se do protektorátních Loštic, kam byla již předtím vypovězena také zábřežská Společenská knihtiskárna. Zde pokračuje v knihkupecké práci a zároveň spolu s pomocníkem Ferdinandem Gallasem se angažuje v odbojové činnosti. Na jaře 1944 je oba postihuje vlna zatýkání. Patka pak překonává martyrium nacistických žalářů a koncentračních táborů. Zpět do Zábřeha se vrátit až v květnu 1945.

Josef Švéda (1896 – 1917)
V Litomyšli se vyučil obchodníkem. Když vypukla světová válka, musel narukovat do armády. Při první příležitosti přeběhl k Rusům. Medek ve svých válečných vzpomínkách Pouť do Československa věnoval mladému Švédovi celou kapitolu. Doslova se tam píše: ,,Vojáček Švéda byl z nejskvělejších českých lidí, jaké jsem potkal za světové války na cestě do Československa“. Památné bitvy u Zborova 2. července 1917 se Švéda zúčastnil jako poddůstojník. Ve chvíli kdy bylo vítězství na dosah, padl. Později na jeho domku byla odhalena památeční deska.

Karel Lukas (1897 – 1949)
Karel Lukas se narodil v Brníčku u Zábřeha do rodiny hostinského Františka Lukase. Roku 1915 musel narukovat do Olomouce k 13. zeměbraneckému pluku, se kterým byl zanedlouho odvelen na ruskou frontu. Při první příležitosti (1916), přeběhl k Rusům. Prošel několika zajateckými tábory, než mohl v srpnu 1917 vstoupit do československých legií. V listopadu se přesouvá do Francie, kde působí jako voják 21. československého střeleckého pluku na několika místech, mimo jiné u Terronu. Začátkem roku 1919 se vrátil domů. Od roku 1939 působil v odbojové organizaci Obrana národa.
Byl význačným sběratelem výtvarného umění, zejména grafik Václava Hollara. Sbírku věnoval v roce 1947 městu Zábřehu. Muzeum Zábřeh tak nyní vlastní druhou největší sbírku grafik Václava Hollara s téměř 750 grafickými listy. Jeho kolekci Hollarových grafik v současné době spravuje Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku.
Roku 1949 byl zatčen Státní bezpečností, obviněn z velezrady, nezákonně uvězněn a umučen ve vězení na Pankráci. Důvodem jeho zatčení se stal jeho západní vůz značky Packard, který si přivezl z USA a také západní zboží (alkohol, cigarety, nylonky, čokoláda), které se nacházelo v jeho bytě. Příslušníci tajné policie po jeho zatčení chodili pravidelně do jeho bytu a všechny věci postupně rabovali. 2. května byl Lukas při jednom výslechu brutálně zmlácen 6 příslušníky Státní bezpečnosti. Vyšetřovatelé mu způsobili rozsáhlá zranění v oblasti žaludku, ledvin i hlavy. Měl také rozdrcenou patní kost a rozbitá chodidla. Zranění, které utrpěl za druhé světové války, se otevřelo. Vězeňský lékař mu odmítl poskytnout pomoc a 19. května Lukas na následky zranění ve vězeňské nemocnici zemřel. Pochovaný je na hřbitově v Praze-Bubenči. Za jeho smrt nebyl po roce 1989 nikdo trestně stíhán.
V dubnu 1950 mu komunistický režim odňal čestné občanství města Zábřeh, to mu bylo 9. Května 1990 opět navráceno. V roce 1990 byl rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen na generálmajora in memoriam, k tomu dále roku 1992 obdržel řád Milana Rastislava Štefánika. V roce 2000 mu byla na domě Pod Podloubím odhalena pamětní deska.

Květoslav Prokeš (1897 – 1949)
Vyučil se typografem. Na zábřežském gymnáziu poté odmaturoval. Absolvoval vojenskou akademii a stal se důstojníkem. Působil jako poručík, nadporučík a kapitán v několika posádkách po celé republice. V roce 1939 překročil hranice protektorátu do a přešel do Francie. Po porážce ve Francii se s několika vojáky dostal do Anglie tam byl převelen do štábu jako jako přednosta vojenské evidence. Požádal o znovupřijetí do československé armády, kde se setkal s nečekanými problémy. Musel se bránit obviněním, že neoprávněně kritizuje současné vojenské i politické vedení a stejným výtkám musel znovu čelit i po osvobození. Byl prozatím uveden do funkce náhradního velitele čety pěšího praporu v Benešově. Vzhledem k tehdejšímu politickému vývoji v Československu se však dostal do nezáviděníhodného postavení ideově problematického důstojníka lidově demokratické armády a po únoru 1948 byl také hned postaven mimo službu. Stal se členem ilegální protikomunistické skupiny. Tato skutečnost byla odhalena a spolu s ostatními členy byli odsouzeni k trestu smrti provazem.

Ludvík Kratochvíl (1906 – 1970)
Populární moravský průkopník amatérského letectví. Vyučil se zámečníkem, ale zřídil si v Zábřehu autodílnu, ale však později se stal učitelem v autoškole. Jeho celoživotní láskou bylo létání – od svých dětských let se pouštěl do staveb modelů, ale po večerech studoval dostupnou leteckou literaturu. Při sestrojení svého prvního letounu se mu podařilo uletět jen několik desítek metrů. Při sestrojení druhého letadla se už však vznášel nad Zábřehem. Při dalším pokusu přeletěl vzdálenost 50 km. 1932 se podrobil pilotní zkoušce. Nyní si už mohl splnit sen – obletět celou republiku. Do roku 1932 si pořídil 11 bezmotorových větroňů a 10 motorových letadel, s nimiž se zúčastňoval leteckých soutěží a závodů. Další činnosti znemožnila okupace a válka. Po válce na svoji lásku k létání nezapomněl. V poválečné akci UNRRA získal dvoumístné pozorovací letadlo. Zaměřil se na konstruování a zalétávání bezmotorových větroňů, tzv vírníků. V Brně za svoje zásluhy a rozvoj letectví mu bylo uděleno čestné členství. O 3 roky později umírá v egyptské Alexandrii.

Jan Háječek (1912 – 1945)
Partyzánský velitel, který studoval krátce na právnické a poté filozofické fakultě v Praze. Avšak poté se vrátil zpátky na Moravu a rozhodl se pro dráhu učitele. Před odchodem do civilu byl povýšen do hodnosti poručíka. V roce 1935 složil zkoušku učitelské dospělosti a začal učit v Postřelmůvku – 1937, zde však učil krátce a zakotvil na obecné škole v Písařově. Už jako malý působil v Sokole, Národní jednotě a Ústředním spolku učitelských jednot na Moravě. V roce 1941 se zapojil do Národního sdružení československých vlastenců (ilegální odbojová organizace). Po prozrazení byli zatčeni, ale Háječek uprchl do bunkru. Postavil se do čela partyzánské skupiny tzv. Balalajka. Poté se stal velitelem 1. Partyzánské čety severomoravských partyzánů. V roce 1944 se jeho skupina dostala do obklíčení, všem se z obklíčení podařilo uniknout, avšak on sám padl. Po válce byli pozůstatky dovezeny do Zábřeha. Na místě Háječkovy smrti byl v roce 1961 odhalen kamenný památník.

Ctibor Lolek (1912 – 2003)
Studoval na zábřežském gymnáziu a na grafické škole v Olomouci. Po absolvování (1937) se vrátil zpět do Zábřeha, kde nastoupil do společenské knihtiskárny. Po okupaci pohraničí, v době kdy Lolek již firmu vedl, byla tiskárna vykázána do protektorátních Loštic. Zpět do Zábřeha se vrátila po osvobození. Po znárodnění Lolek odešel do závodu MEZ. Již za okupace se věnoval nakladatelské činnosti. Vliv rodinného prostředí jej zavedl k zájmu o historii, vlastivědu, literaturu i umění. Desítky let byl spolupracovníkem regionálních novin. V roce 1957 spoluzakládal vlastivědný sborník Severní Morava, v roce 1961byl spoluzakladatelem a pak dlouholetým členem redakční rady měsíčníku Průvodce kulturou Zábřeha. Jeho okupační dějiny, které zůstaly v rukopise a přehled dějin města Zábřeh (725 let města Zábřeh, 1979). Z jeho archívu byly instalovány v Zábřehu, Šumperku a Mohelnici výroční výstavy týkající se J. E. Welzla. Těsně po válce založil myslivecké sdružení, kde byl předsedou. Za zásluhy o kulturní společenský život byl jmenován čestným občanem Zábřeha.

Jaroslav Tůma (1919 – 1944)
Vystudoval obchodní akademii a poté pracoval jako účetní ve mlýně. To již byl Zábřeh i se svým okolím začleněn do tzv. Sudet. První organizovaná ilegální skupina vyrůstala v Zábřehu z příslušníků mladé generace, většinou odchovanců Sokola nebo skautingu, kteří se scházeli i přes zákaz a pořádali různé výlety. V roce 1941 vznikla pod názvem Národní sdružení československých vlastenců jednotná odbojová organizace. Nejvýznamnější první akce byla sbírka na podporu rodin nacisty postižených občanů. Když byla organizace v roce 1944 prozrazena, přešlo se k zatýkání. Tůma se, ale schovával. Při převzetí mj. dalekohledy zaslané sem z Prahy, byli spolu s Tannertem zastaveni civilní hlídkou gestapa, která slídila po partyzánech. Došlo k přestřelce a podle slov Tannera se Tůma sám zastřelil.

Lída Novotná (1922 – 1986)
Po základní škole začala studovat na zábřežském gymnáziu, ale v roce 1938 se kvůli přeložení svého otce Adolfa Novotného do Prostějova musela s rodinou přestěhovat do Kostelce na Hané. Lída Novotná je známá především jako filmová a televizní kostýmní výtvarnice. Svými návrhy se podílela na spoustě filmů předních československých režisérů (K. Kachyňa, L. Lipský, Z. Podskalský, …) a v roce 1985 získala Cenu českých dramatických umělců za kostýmové návrhy pro inscenaci Džamila. Její práci můžeme obdivovat v televizních filmech Ikarův pád, Tažní ptáci či televizních inscenacích oper a operet Hubička, Jakobín, Prodaná nevěsta, Netopýr, Polská krev. Jako poslední práci pro televizi přijala opět nabídku Františka Filipa na kostýmní návrhy k seriálu Cirkus Humberto.

Ze Zábřeha pochází také česká fotografka Sára Saudková (*1967), česká divadelní a filmová herečka, dabérka Andrea Elsnerová (*1977), známý český horolezec Josef Morávek (*1961) či Ondřej Bank (*1980) – český sjezdový lyžař.